Severní polární
kruh leží podle "chytrých" knih na severní rovnoběžce, ohraničující
směrem k severnímu pólu polární vrchlík. V této oblasti jsem měl to štěstí
prožít mj. tzv.´polární den´, tj. ono souvislé denní období, kdy slunce
vůbec nezapadá a jsou zde tzv. ´bílé noci´ (bylo tu denní světlo - zataženo).
Cestu do Norska jsem podnikl se čtyřmi
kamarády už v červenci 1991 a od té doby jistě došlo ke změnám proti mým
záznamům o tehdejším stavu. Přesto informace nabízím potencionálním zájemcům
k širšímu využití nebo třeba jen tak pro orientační přehled. Dodám, že
z naší pětičlenné skupiny jsem se vydal z nejbližší železniční stanice
přímo na severní polární kruh pro tušenou obtížnost pěšího pochodu jen
sám. Na cestě jsem si stihl pořídit (jednak pro jistotu kdybych bloudil,
ale tak trochu i pro event. příští využití) následující autentické poznámky.
Dnes již jde pouze o dobovou památku, zachycující podrobnosti této pro
mne výjimečné cesty do okolí severního polárního kruhu s popisem trasy,
vzdáleností, orientačních bodů a časových údajů:
"Vystoupil jsem v žst. Lonsdal a krosnu s celou výbavou ponechal u výpravčího, s sebou vzal pouze ´malou výstroj´ (batoh s doklady, kompasem, foťákem, svetrem, deštníkem, trochou vody a jídla). Ze žst. Lonsdal jsem se vydal zpět proti směru jízdy po silnici a po 3 km se setkal s železniční tratí, po které jsme přijeli z vnitrozemí. Pokračoval jsem stále mírně do kopce (po pravé straně byla zmíněná trať, nalevo byla řeka). Po dalších 3 km jsem opustil pobřeží řeky a již po staré silnici pokračoval přes tunel (vpravo přešel železniční trať) - byl zde VENTEROM (jakási civilizační buňka s čekárnou, telefonem - kupodivu fungujícím, a WC). Přešel jsem můstek přes řeku a po dalších 3 km jsem se ocitl opět u trati, nad kterou byl vybudován jakýsi dřevěný tunel (zřejmě ochrana proti zimním sněhovým závějím). Po dalším asi 1 km tj. desátém (šel jsem mimochodem právě 2 h čistého času) jsem mezi tratí a silnicí našel tříchatkovou základnu, kde byla vysílačka a stanice první pomoci. Nepotřeboval jsem využít tyto možnosti a pokračoval stále do mírného vrchu. Počasí bylo ucházející, okolo jsem viděl stále stejnou přírodu - rozlehlou, nerovnou, bezlesou, trochu kamenitou a částečně zasněženou krajinu - zřejmě začínající tundru. Asi po 5 km jsem přešel po můstku řeku a pokračoval stejným směrem, zhruba souběžně s dosud viditelnou železniční tratí. Asi po dalších 3 km jsem nalezl můstek přes řeku a šel dále ještě asi 6 km po tamní cestě. Tak jsem dostal se až k místu, odkud již byla vidět kamenná mohyla. Tato symbolická mohyla oznamovala, že právě tím místem prochází vysněný severní polární kruh! Ten byl také mým cílem na této cestě, kterého jsem dosáhl; nebylo to vlastně ani tak náročné. Pohled na krokoměr mi ukázal absolvování 24 km a hodinky signalizovaly čas necelých 5 h chůze - prostě normální průměr.
Vcelku jsem něco podobného zhruba předpokládal, ale byl jsem připraven jít i dále, pokud bych se k cíli nedostal; byl jsem rozhodnut věnovat splnění cíle třeba i další den, bylo-li by to třeba, protože jsem neznal podmínky. Vychutnal jsem si tu chvilku matného štěstí a po potřebném oddychu následovalo skromné posilnění pro doplnění sil. Přede mnou byl již jen návrat, ovšem s nezbytným fotografováním jak tohoto místa, tak okolní přírody. Na to jsem dosud neměl čas. Musel jsem vyřešit ten drobný problém, jak se také co nejlépe dostat odtud. Slunce totiž již prohřívalo půdu a voda z tajícího sněhu se hromadila na povrchu v mnoha tůňkách a velkých kalužích. Tekoucí voda v těch místech již vytvářela čím dál více potoků a bezpočet říček. Ty již nebylo možno lehce překročit či přebrodit pro jejich rozsáhlost. S trochou opatrnosti se však i ta situace nechala překonat a po přebrouzdání či obejití pokračovala již má cesta zpět do Lonsdal - prakticky po obdobné trase. Udělal jsem pár snímků a cítil přitom jakési malé zadostiučinění, že jsem dokázal prosadit své. Ani na zpáteční cestě jsem nepotkal žádné stádo sobů, medvědy či polární lišky, ba ani turisty. To mi nevadilo a pak už jsem před sebou viděl Lonsdal a byl klidnější. Zjistil jsem, že s krátkými odbočkami na fotografování některých neobyčejných krajinných partií měřila zpáteční cesta 25 km a trvala 6 h. Za severním polárním kruhem jsem tedy ´našlapal´ celkem 49 km za cca 11 h chůze. Trocha únavy se nechala překonat, splnil jsem si životní sen - a pocit spokojenosti mi vše bohatě vynahradil."
V žst. Lonsdal jsem posunkovitě poděkoval
výpravčímu za úschovu krosny (nechtěl norské koruny, ale se zájmem přijal
naši masovou konzervu). Čas do doby příjezdu zpátečního vlaku jsem využil
kompletní osobní hygienou na sociálním zařízení pro personál tamní žst.
a vychutnával si zasloužený odpočinek. Uf, přiznávám - měl jsem toho přes
krásné zážitky docela ´plné zuby´...
Po celkovém 14-ti hodinovém pobytu
za severním polárním kruhem jsem podle plánu nastoupil zpáteční okružní
cestu zajímavým Norskem a setkal se s vracejícími se kamarády. Pochopitelně
jsem musel vypravovat - a pak už jsme pokračovali zase společně podle dalšího
programu. Mohl jsem si odškrtnout splnění další položky ze seznamu vytčených
cílů...
